OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Predvlaňajšie európske turné EARTH a SUNN O))) je zvečnené na nosičoch „Live Europe 2006“ a DVD „Hibernaculum“ (EARTH) a „La Mort Noir dans Esch/Alzette“ (SUNN O)))) a prví menovaní brázdia Európu opäť. Tentokrát ako headlineri, opäť vo Viedni a prvýkrát v Prahe. Návštevnosť čosi vyše dvoch stoviek ľudí v oboch metropolách v rakúskom prípade prekvapila a v „domácom“ kontexte sklamala; lenže aj keď EARTH oprávnene požívajú štatút kultu, čo i len náznak mainstreamového úspechu sa im dôsledne vyhýba celú kariéru.
Možno práve preto v stánku v rohu viedenského klubu Szene predávali tričká a CD-čka sami Steve Moore a Don McGreevy, pôsobiac nemenej skromne ako sám Dylan Carlson a Adrienne Davies, kostra novej inkarnácie EARTH, ktorú Carlson sformoval v roku 2001 po tom, ako si „upratal vlastné sračky“. Tie zlé roky v polovici minulej dekády bolo v jeho tvári vidieť, ale pretransformované do kľudu a vyrovnanosti.
Mám pocit, akoby EARTH fungovali v neustálom pocite prostej vďačnosti, že po rokoch pretĺkania sa cez všetky druhy problémov konečne môžu vydávať albumy na solídnom labeli, koncertovať a užívať si vlastnú hudbu. Komunikácia Dylana Carlsona s publikom bola obmedzená na úprimne pôsobiace prejavy vďaky divákom i vlastným spoluhráčom – aj keď vlastne samotný Carlsonov štýl hrania pripomína dialóg. Vo viacerých z inštrumentálok, pokrývajúcich hlavne aktuálny album „The Bees Made Honey In The Lion’s Skull“, sa dá postrehnúť akási „naratívna“ štruktúra, gradujúca v bezslovných refrénoch. Akoby Carlsonov Fender Telecaster rozprával príbehy z amerického stredozápadu, tentokrát menej šedé a pusté, viac medové, husté a jantárové – hlavne vďaka zvukovým plochám Moorovho wurlitzeru v pozadí a s nemalým prispením McGreevyho nenápadnej, ale po pozornom započúvaní sa do hudby organicky vpletenej basgitary.
Vrcholy olemovali vystúpenie: nástup „Hung From The Moon“ bol po zábavnom, no miestami rozpačitom poloimprovizovanom country-gypsy-folkovom sete Sira Richarda Bishopa (sólo pre gitaru a „krabičky“) mimoriadne pôsobivý, v svojej valivej pomalosti až majestátny. Okrem viackrát spomínanej, jednoduchej, ale prepracovanej nosnej gitary – je zarážajúce, aký vývoj má v tomto smere za sebou EARTH od roku 2001 – je najvýraznejším poznávacím znamením spomalená bluesová rytmika z výraznými prízvučnými dobami. Škoda, že zo subjektívneho pohľadu nedisponuje „The Bees Made Honey In The Lion’s Skull“ tak zapamätateľnými melódiami, ako jeho predchodca. Spestrenie priniesla nepomenovaná skladba, ktorá bude bonusom na vinylovom vydaní aktuálnej dosky a v ktorej Moore vymenil elektrické piano za trombón, rovnako ako v nečakanom druhom prídavku, ktorým bola zlovestne silná skladba „Ouroboros Is Broken“. Takmer dve desaťročia stará kompozícia v „hibernaculovskom“ aranžmá (opäť s výborným trombónom) si vyslúžila najväčší ohlas – treba dodať, že popráve.
EARTH odohrali dramaturgicky podobný set, ako takmer na deň presne pred dvoma rokmi na tom istom mieste, naznačujúc jasnú kontinuitu medzi „Hex; Or Printing In The Infernal Method“ a „The Bees Made Honey In The Lion’s Skull“. Moment prekvapenia možno trochu vyprchal; napriek tomu si EARTH zasluhujú obrovský rešpekt. Nie kvôli onej „kultovosti“, ale hlavne kvôli tomu, ako sa s ňou vysporiadavajú.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.